Kufry na dovolenou

Reisetasche von DaKine, 55cm, Vista[VIS]

Sportovní taška v různých vzorech. – Dobré uspořádání hlavního prostoru – cestovní taška je rozšiřitelný – Rozšiřitelná rukojeť – vyrobena z vysoce kvalitních kol uretanovými. – Materiál: 600D polyester
Cena: 159.95€

Štítky:55cm, Dakine, Reisetasche, VistaVIS

Přesně takto před rokem …

Zvoní budík, no oči se lepí, řežou, víčka jsou těžké, hlavě se také nepříliš chce do aktivity … No čas nepustí. Vyspalý-nevyspalý, balit třeba. Večer se totiž nedalo – spacák, který tradičně přišel na spodek batohu, jsem ještě potřeboval na spaní. A tak se premáhavo začínám otočil kolik to jen jde – letadlo veru nepočká. Dívám ještě rychle spojení na letiště, plánuji přestupní body. Ej bist, ale kdo by řekl, že i když má dohromady pár věcí, tak to sbalení trvá tak dlouho. A aby toho nebylo málo, tak ne všechny věci jdou se mnou, ale něco mám ve velké kartonové krabici připraveny k odeslání poštou (což také nebylo možné dříve, protože jsem se k oné krabici dostal až včera). Rychle se ještě ujišťuji, že mám všechno, házím klíček do obálky s logem HOAS-u, a rychle na papír píšu odkaz Su předsedovi, ať ho zanese na správu kolejí a mírně tŕpnem jak to celé dopadne-Su-sed totiž není doma , bez něj mi nevrátí depozit, a 500 € věru není zanedbatelných. Dělám ze sebe vánoční stromeček na útěku – velký batoh na zádech, malý vepředu, av rukou ona deväťkilogramová krabice. Schodů běžel napříč co gravitace přitahuje, a co nohy stačí brzdit.

Volba autobusové zastávky velmi rychle padá na bližší, i když z ní jezdí méně autobusů, ale je mi jasné, že takto naložený veru velmi pohyblivý nejsem , no co čert nechtěl, pár jsem desítek metrů od zastávky a autobusu i tak vidím už jen zadní světla. Doběhnu tedy na zastávku, shodím své obložení na lavičku, a zkoumám jízdní řád snažíc se přepočítat, jaké mám další možnosti – poštu prostě stihnout musím, a letadlo podle možností také. To však odlétá o hodinu, a cesta na letiště trvá při dobrých spojeních půlhodinu. Autobus právě zdrhnout, a mě ještě čeká pošta. Myšlenky pracují rychle, v duchu si nadávám za to, že jsem si někde nesehnal číslo na taxislužbu, a uvažuji, za jak dlouho by sem nějaký dorazil, kdybych just právě teď odněkud ony číslo vymámil, a drožkách si zavolal. Z úvah mě vytrhává zvuk motoru. Po jinak tiché ulici jede auto. Zvednu oči, a ruka mi vyletí do vzduchu snad sama od sebe – auto má totiž na střeše žlutou cedulku s nápisem „taxi“. Zastavuje pár metrů za zastávkou, a mně už beztak vybuzení nálada stoupá ještě více – najednou se cítím přímo euforicky, utíkat někoho ověnčeného zavazadly na zastávku a následně stopovat taxík jsem zatím viděl totiž jen ve filmu. Šofér mi pomáhá naložit věci do kufru, já mu oznamuji, že jdeme na letiště přes poštu. Balík beru s sebou na zadní sedačku, pošta je toť za rohem, o chvilku jsme tam. Taxík zastaví nejblíže vchodu jak se dá, popadl balík, a dávám se do běhu …

Na poště dohromady nikoho – super, nemusím stát ve frontě. Akorát kdyby těch papírů na vypsání nebylo tolik. A zas se jednou cítím tak zvláštně, když balík adresuji sám sobě, akorát přes půl Evropy. Vybíhá z pošty, skáču do taxíku, a výdech. řidiči hraje taková fajn mužíčka, nějaká uklidňující klasika. Ptá se mě, jestli je to OK. Odpovídám že ano. Ještě se mě ptá na který terminál jdu, a pak už mlčí. Za oknem se míhají helsinské předměstí, budovy střídají stromy, a stromy budovy, je vcelku pěkný květnový den, sice dost oblačno, ale přes velké díry se sem-tam ukáže sluníčko, hudba tlumeně hraje, a já přepočítává, kde a kolik železné rezervy mám , v případě, že by to bylo nutné, a kam bych s tím asi doletěl … Ještě chvíli meditativní-sentimentální vychutnávám okolí, a už plánuji každý další krok, abych byl na letišti co nejefektivnější – do odletu totiž zbývá necelých dvacet minut.

V letištní hale bylo teplo – a mně ještě o to natahování se s bagáží více. A kromě tepla tam byly ještě lidé. Mnoho lidí. Zatmí se mi před očima. Check-in je sice samoobslužný, ale zavazadla si musím podat u přepážky. Pokud chci stihnout, tak bych potřeboval být na opačné straně některého z těch řad, tedy v jeho čele. Ještě jednou mi zrak padne na tabuli odletů, abych rychle přepočítal možnosti toho, co dál, když mi něco nehraje. O patnáct minut nic neletí. Ani o půlhodinu. Pak už sice cosi kamsi letí, ale nikde let Lufthansy do Mnichova. Až najednou se na konci tabule objeví povědomé číslo. S časem o hodinu. A já chválím všech svatých, a zároveň se v duchu kadetade posílám – čas odletu jsem si totiž pamatoval špatně, a sice o trištvrtehodinu dříve. Inu, rozhodně je to daleko lepší, než naopak. Opadá ze mě napětí, ústa se rozšiřují do úsměvu á la „prasklou kaštan“, a je mi najednou tak snadno na duši, že mi to letadlo možná ani nebude třeba. Spokojeně se stavím do řady na podání zavazadel, a přímo si vychutnávám to, že můžu čekat . Po hodné chvíli docházím k přepážce, s úsměvem zamávám tetičce před nosem palubní vstupenkou, a už už chci položit batoh na váhu, když mi ona milá dívka oznamuje, že Lufthansa má vedlejší dvě přepážky, oni jsou Finnair. Chrastí ve mně jako ve starých hodinách, protože sice mám času relativně dost, jak na přepážkách na podání zavazadel, tak na celní kontrole se táhnou rady jako těsto na vánoční štrúdl. Asi bylo moje rozpoložení dost viditelné i navenek, neboť dotyčná osoba hned na to dodává, že mi tu zavazadlo může odbavit i ona, problém to není, jen mám batoh vyložit na váhu, protože vypadá dost těžký.

O chvilku mám ještě další malý – velký zážitek, po přechodu letištním skenerem tento totiž začne pípat. A tak zažívám další scénu z filmu zaoceánské produkce – boty putují do zařízení na prosvěcování kufrů, a mně se věnují zvlášť a osobně, ale normálně se mi dostává pozornosti jako nějaké hvězdě. A už jen čekám až se otevře brána na nástup do letadla. Na rozdíl ode dne před čtyřmi měsíci není zem ponořena v mléce, a tak se mi splňuje další přání – Helsinky hustě obklopené lesy se tříští o moře, na kterém lodě jako takové malilinké čárečky kreslí daleké obrazce. A v Mnichově si už připadám téměř jako doma, letiště mi připadá jako kdybych tu byl jen včera, a před sto lety zároveň. O pár desítek minut mě už vítá rozkvetlá Praha, ještě pár chvil na poslední etapě, a …

… „šťastnou cestu“ se tentokrát splnilo, na rtech zbývá už jen: nashledanou Finsko!